Až na Konec světa: Díl patnáctý

Dnešní díl vychází s týdenním zpožděním, jako na většinu dnešní společnosti i na nás dolehl časový pres a minulý víkend jsme upřednostnili více relaxu než práce x). Al.  

Den třicátý: Ventosa - Villaserío; 25,5 km

"Tak jsme zase na cestě. Večer jsme se vehementně dohodli, že vstáváme v sedm. Pak jsme se asi do jedné ráno hádali, pak přemýšleli, že půjdeme rovnou, takže jsme nakonec vstali až před devátou. Rozhodli jsme se, že to byla naše poslední noc pod stanem, i když počasí bylo přijatelné (nikdo ze skupiny neumrzl). Ráno jsme byli líní ho balit a taky již nějaký ten týden nese šrám na nosné tyči. Nakonec jsme na něj napsali cedulku "free tent for children" a vyrazili lehčí o dvě kila. Ráno jsme měli pocit, že nám bubnují na plachtu kapičky deště, a když jsme vykoukli, bylo pod mrakem. Ale také krásně teplo, po takovém dni toužím celé camino."

Můj dům, můj hrad! by Alexiam

"V prvním baru jsme se pustili do osobní hygieny - po dvou dnech čuňata! Jen co jsme si vyčistili zuby, byli jsme jak znovuzrození. Jelikož jsme už od večera neměli vody, málem jsme jim vypili studnu i s kohoutkem a capkali dál. Špatně jsme si tu všimli značek a už nám dva řidiči ukazovali, kudy máme jít. Brzy se objevily první dešťové kapičky, naštěstí jen tak opatrně mžilo, ale i bez toho bychom se obešli. 

Před Negreirou jsme přecházeli řeku přes krásný gotický most. Shodli jsme se na tom, že nás překvapuje, že jej opravili už v 18. století, v době, kdy na tom nesešlo a památky se nechaly chátrat." 

by Alexiam

"V Negreiře jsme v informacích získali seznam ubytoven i s cenama. To nás odradilo od nějakých soukromých ubytoven - 12€ za noc dáme v galicijské ubytovně za oba dva, pak jsme šli nakoupit , na trase je to s obchodama nouze, tak jsme nabrali jídla a jídla. Samozřejmě, že na řadu přišli i nanuky - místní kornoutky nejsou sypané oříškama!!!

Kousek za Negreirou nás zaskočila krajina. Procházeli jsme nedávno shořelým lesem, vyrůst stihlo pouze kapradí, půda byla černá a většina stromů uschlá. Vypadalo to, že tentokrát se jim to naštěstí podařilo zachytit včas, jednalo se sice o poměrně velký úsek, ale není to od pobřeží k Santiagu. Byl to smutný pohled." 

Galiza is not Spain! by Fáďos

"Brzy jsme se přehoupli přes hřeben, překvapivě je jich tu stále dost a dávají nám celkem zabrat. Nejsou sice moc vysoké, ale stoupá se na ně skoro z 0 m.n.m. Pak už jsme jen ťapkali po cestě do ubytovny. To byla stará školní budova, spalo se na zemi na matracích - nejspíš v kabinetech, protože na třídy to bylo maličké. Když jsem potřebovala na záchod, musel H. zvednou rožek matrace, abychom vůbec otevřeli dveře. Byla jen za donativo, ale k našemu údivu paní chtěla peníze hned do ruky. To bylo nepříjemné. Během večera na nás přiběhl pán ze sousedního kabinetu, jestli my tam děláme ten hluk (nikdo žádný neslyšel). V noci tam šramotil někdo na chodbě a už tam načuhoval, jestli mu má jít vynadat. Podívín. 

Ještě nás pobavilo, když tam jeden z těch kluků prováděl nově příchozího a odkýval mu, že tam jsou samí kluci, přestože i on tam měl slečnu."

Alexiam

Den třicátý první: Villaserío - Olveiroa; 20 km

"Neodcházeli jsme poslední!! Ještě v ubytovně zůstal kluk, co si nad svíčkama ohříval vodu na čaj, když jsme raketově vyráželi. Naštěstí nás jen 20 km. Ráno bylo příjemně, polojasno, tak akorát teplo. 

Brzy si ohnivé slunce začalo prorážet průzor navrstvenými roztřepenými mraky, to však bylo na dlouhou dobu naposledy, co jsme jej viděli. Zasvítilo až odpoledne v ubytovně. Za chůze se zatáhlo a brzy začalo i pršet. Navíc se to příšerně táhlo. Měli jsme pocit, že dupeme už celou věčnost, zatímco jsme měli za sebou jen asi 8 km a hodinu a půl." 

Ufoní Alexiam by Fáďos

"Šedivé odpoledne prosvětlila pekárna. Paní tam měla obrovské koláče z chlebového těsta plněné masem nebo rybou, překvapivě to nebylo pečené, ale smažené. Bohatě nám stačil každému jeden dílek a měli jsme úžasný oběd za 3€. Hlavní bylo, že jsme pošetřili bagety na horší časy (zase jsme jich vzali málo). 

No a pak se rozpršelo. Poprvé jsme tu nějak víc zmokli. Pořádně pršelo v noci v Logroňu, pak až včera chvilku mrholilo a dneska poprchalo. Jinak jsme tu měli furt vymetenou oblohu. Neuvěřitelné. 

Takto za deště se to táhlo ještě víc, ale ještě jsme to nějak doklepali. Jen si nedovedeme představit, co bude zítra, když máme do 12 km víc. 

Tady jsme byli mezi prvními, tak jsme si dáchli, šoupli sprchu a uvařili polévku, abychom se prohřáli. Brzy na to vylezlo sluníčko a my doufáme, že to vydrží i ostatní dny. Využili jsme situace a šli prát. Al. si raději sundala prstýnek, protože se bála, že jí z namydleného prstu sklouzne. Samozřejmě ho tam zapomněla, následující půlhodinku, než si všimla, jsem si vyloženě užíval. A co teprve, když jí cvaklo, že ho tam nechala. A já, samozřejmě tak hrozný snoubenec, jsem ji v tom nechal vykoupat. Asi nikdy nezapomenu ten její výraz "Já jsem asi něco provedla...".

Teď jíst a zítra hurá k Atlantiku!"

Fáďos