pátek 28. února 2014

Přírodovědcem na počkání: Jak na nový koncept biologie?

Mým nejoblíbenější předmětem byla biologie, měli jsme ji celkem rozšířenou, přeci jen jsem dělala obor zaměřený na přírodní vědy, ale vždy mě zaráželo, proč se stejné věci jako my učí například na...obchodní akademii, ekonomce, ITčku apod. Vždyť to těm lidem k ničemu v životě nebude. Tak jsem přemýšlela, co by se tak podle mě mělo v biologii vyučovat a našla jsem pár "praktických" informací z rostlinné říše (pro začátek).
zdroj zde
Všimli jste si někdy, že v okolí akátových sadů se moc nedaří jiným stromům? Akáty jsou totiž značně mazané rostliny, vypěstovaly si úžasnou evoluční výhodu. Přes kořeny obohacují půdu pod sebou, čímž vytváří nepříznivé podmínky pro ostatní a vytlačují původní dřeviny.
Vrby mají zase velmi krátkou klíčivost semen. To není vůbec od věci, takto aspoň neplýtvají "energií" - podmínky pro vyklíčení buď na daném místě jsou nebo nejsou, s tím se nic nedá dělat.
S evolučními výhodami jsem ještě neskončila. Asi všichni víme, že se rozlišuje rozmnožování pohlavní a nepohlavní. Pohlavní rozmnožování sice zvyšuje rozmanitost druhů, nicméně je energeticky velmi náročné, proto se topoly u nás rozmnožují nepohlavně. Údajně většina stromů v Evropě má stejný genom, tzn. jsou to potomci jednoho a téhož stromu. Avšak najdete místo, kde se i topol jakožto dřevina, která mezi prvními osidluje nehostinné podmínky, rozmnožuje pohlavně - takovým příkladem je požářiště v Yellowstonu. Tam mu taky nezbývá nic jiného.
Je několik druhů orchidejí, které mají květy podobné samičkám svých opylovačů, kterými jsou ptáčci, většinou jsou velmi specializované na jediný druh. A tedy nalákají tohoto ptáčka, ten na ně "nasedne" za účelem páření, květina na něj vysype všechen svůj pyl a pak ptáček pochopí, že to není samička, tak odletí. Ale on se nechá nachytat znovu a tato květina si opět ten pyl přebere a je opylováno.
Další úžasnou adaptací disponují masožravky v jednom z pralesů. Jejich květ vypadá trošku jako toaleta, to odpovídá tomu, že se tento druh živí exkrementy opic. Rozvinuly to natolik, že ty opice speciálně dráždí, aby kálely ještě víc.
Macešky, okrasa většiny zahrádek, jsou kříženci tří druhů. Původní maceška byla krásně žlutá, dnes ji naleznete jedině v Krkonoších. Problémem jsou místní zahrádky, na kterých jsou pěstovány oni kříženci. Pomalu ale jistě se začíná dostávat jejich DNA do DNA té původní a na jejich květech již najdete i nádech modré barvy - tomuto jevu se říká genetická koroze.
Dále je znát vliv člověka v rodu křídlatek. Do Evropy jsme si přivezli dva původně asijské druhy, které se u nás zkřížily a vznikl plně fertilní kříženec, který dnes vytlačuje i své rodiče, se kterými se klidně kříží dále.
Že i rostliny umí být někdy nerozhodné dokazuje například pryšec chvojka. Ten se adaptoval na opylování větrem, ale časem se rozhodl vrátit zpět na opylování hmyzem. K tomu potřebujete lákadlo, ale v přírodě již nevznikne to, co již bylo redukováno, tak se chlubí barevnými listeny. Podobně je na tom jitrocel prostřední lákající barevnými nitkami tyčinek.
Za zmínku stojí také historie vzniku českých názvů řas. Když algologové sestavili souhrnnou publikaci těchto rostlin, nakladatel jim oznámil, že bez českých názvů to nevydají. Tlačil je čas, řas bylo nepřeberné množství a tak si milí vědci jeden večer připili a sepsali většinu do dnešní doby "používaných" jmen (nutno podotknout, že nikdo z nich je nepoužívá, u nás v republice jsou asi tři vědci znající české názvy řas). Podobný vývoj zažil i název houby hávnatky psí, ona to původně byla hovnatka psí, jelikož mykologům připomínala psí exkrement, avšak některým se to nelíbilo, tak ji časem přejmenovali na hávnatku.

Něco takového by se studentů pamatovalo přeci mnohem lépe, než jaký je rozdíl mezi coelomem a schizocoelem. Ale to je problém celého školského systému - ne jen osnov biologie. Tak snad někdy příště x). 

pondělí 24. února 2014

Až na Konec světa: Díl jedenáctý

Den dvacátý první: Camponaraya - Vega de Valcarce; 30 km
"Včera jsme si udělali trochu párty, koupili víno, snědli skoro všechno jídlo... A dnes nás to vytrestalo. Teda minimálně mě. Zdejší víno je značně silné, tudíž i po jedné láhvi jsem měla celkem solidní kocovinu. Při prvním probuzení jsme nějaké vyrážení zavrhli a po druhé jsme se vzbudili až před osmou - ostudy! 
Značnou část oblečení jsme měli mokrou, takže jsme navlékli, co se dalo, nacpali věci do "čokokrosny" (kdo četl předchozí díl, ví), sbalili stan a vyrazili se snídaní v ruce. Dnes jsme si dopřáli, koupili jsme i kakao, aby to nebylo tak jednotvárné. Brzy jsme došli do města s krásným názvem - Cacabelos. A překvapivě se tu všichni tvářili jako kakabus!  
Rozhlíželi jsme se po elektru, protože už nám dochází paměťovka ve foťáku, ale nikde nic. Tady je to s těma obchodama složité! Další možnost na trase by Villafranca."
by Fáďos
Villafranca del Bierzo: K tomuto městu se upínala celá řada poutníků. Především těch, kteří byli z předchozí pouti zničeni natolik, že by nezvládli následující přechod obávaného průsmyku O Cebreiro. Na schodech brány Milosti se jim mohlo dostat stejného odpuštění jako u hrobu apoštola v Santiagu. Svému jménu vděčí zakladatelům města - francouzským benediktinským mnichům, kteří zde přišli, aby pečovali o poutníky. 
"Tam jsme pobíhali vystrašení, abychom se náhodou nevydali trasou známou jako camino duro a nepotkali ani potraviny! Této variantě jsme se vyhnuli, jelikož byla delší a přes hřeben. Přeci jen toho máme ještě dost před sebou, nemusíme se zbytečně dřít. 
V další vesničce jsme se již akutně sháněli po vodě. Byla sice hnusná jako na většině míst tady, ale... Kousek od ní jsme našli fíky! Jak jsme si stěžovali, že se zde nedá natrhat ovoce, najednou je ho tu plno. 
Za Trabadelem už to šlo rychle. Nohy se nám pletli, ale šli jsme z vesničky do vesničky, a tak se nám jde nejlépe. 
V místě měla být ubytovna za donativo, tu jsme nenašli, tak jsme se sháněli po církevní. Jedna osvícená paní nám (anglicky) řekla, že ji včera zavřeli, nikdo neví proč. Tak jsme v městské, dali jsme si teplé jídlo a masírujeme nohy, které nás bolí jako čert. Dnes nám to dalo pořádně zabrat. Lýtka nás bolí, až to pěkné není, a jsme unavení. A zítra jdeme ještě dál. 
Dnes jsme se bavili o tom, že už nám ta chudoba tady ani nepřijde. Vidíme to každý den všude, teď nás to snad ani nemůže překvapit. Dnes jsme procházeli dlouhou úzkou uličkou, kde byl obydlený tak jeden dům z deseti. A obyvatelných ještě míň. Vega je po dlouhé době vesnice, kde není víc ruin než domů. 
Také jsem si uvědomila, že mi tato cesta prospěla i z hlediska jazyka. Když jsem měla mluvit anglicky, vždy jsem byla strašně nesvá, měla jsem strach. Ale tady mluvit musím a sama slyším, že to není taková hrůza. A to Španělé neumí pomalu ani "zbla". 
Dnes opět někdo poznal naši vlajku. Projížděli kolem nás cyklisté a jeden se ptal, zda jsme z Chile, druhý, když projížděl, už jen vítězoslavně volal "Republica Checa!!"."

Den dvacátý druhý: Vega de Valcarce - Triacastela; 33 km
"Probouzeli jsme se s výhledem na nejnáročnější etapu camina. To nám tvrdil průvodce. Myslím si, ale že jsme si my sami vymysleli různými úpravami i etapy náročnější. Také tu dnešní jsme si natáhli...asi o 7 km. Čekal nás přechod průsmyku O Cebreiro, v jehož sedle leží stejnojmenná vesnička. Ta je ale chráněná, což nás překvapilo. Měli jsme z toho opravdu bobky, jelikož respekt ostatních poutníků i historie camina mluvili za své. Předchozí přechod hřebene (den 19.) byl v pohodě. To jsme šli jeden den nahoru a druhý dolů, ale dnes to bylo o něčem jiném. Několik stovek výškových metrů jsme museli vyšlápnout a unavenýma nohama stejné výškové metry zase několik kilometrů vstřebávat a brzdit. Záhul na klouby. Ale popořádku."
by Fáďos
"První kilometry jsme pomaličku stoupali po asfaltce údolím řeky. Prošli jsme pár osad a směrovka nás odehnala z pevného podkladu. Před námi stál prales a v něm stezka klikatící se vyschlým korytem divoké řeky ve sklonu vodopádu, kde bouře nanesla balvany, kmeny a kusy lidských těl...skoro." 
by Fáďos
"Upřímně náročnější výstup tady nebyl a už ani nebude. A já jsem měl hned po chvíli krizi. Náročnost pouti se projevila tím, že mé svaly už prostě nemají, kde brát. Nejvíc práce odvedou asi lýtka. Ty po tak dlouhé zátěži šíleně bolí už jen na dotek (třeba umývání ve sprše). No a dnes jsem po nich chtěl asi už příliš. Sportovci znají ten pocit, kdy vyčerpané tělo dál plní určité monotónní pohyby, ale už nedokáže zvýšit obrátky, i když mysl jej tlačí a nechápe, co se děje, když normálně to jde. Brzo jsme museli stavět. 
Naštěstí jsem se z toho zbrchal a větší část výstupu jsem si moc užil, neboť prales se brzy rozevřel v nádherné výhledy. 
O Cebreiro nás překvapilo jen tím, že tam foukal tak ledový vítr. Jinak je to dědina jako každá jiná, akorát není tolik rozpadlá." 
O Cebreiro: Vesnička usazená v sedle tohoto náročného průsmyku má bohatou historii. Již od 9. st. tady o poutníky pečovala komunita mladých mnichů, kteří se nebáli odolávat rozmarům počasí v tak odlehlém místě. Jeden z pramenů uvádí, že se zde také stal zázrak. 
V O Cebreiru působil mnoho let farář Elias Valiňa, který se považuje za průkopníka moderního camina a značení žlutými šipkami. 
O Cebreiro by Alexiam
"Po výstupu jsme šli až překvapivě dlouho po velmi příjemných stezkách na vrcholu hřebene, čímž se před námi ukazovali nádherné výhledy. Bylo též velmi zajímavé obcházet vrcholky kopců, které jsme ještě chvíli zpátky z takové dálky obdivovali." 
by Fáďos
"Byla to asi nejlepší část etapy a oběma se nám putovalo moc hezky. Dokonce jsme v jedné opuštěné osadě na malém kostelíčku odbili zvonem 14 hodin. A zjistili jsme, že pulci nežerou sušenky. 
Pak přišel sestup do Triacastely a my jsme trpěli. Tuto část zřejmě nemá smysl blíže popisovat. Za zmínku stojí jen prastarý chráněný kaštanovník setý v Ramilu. Ten byl nádherný. Jinak jsme byli celý sestup sprostí jak špačci. Tím spíš, když nám paní oznámila, že námi vyhlédnutá ubytovna je už plná. No nějak jsme to zvládli." 
Tiacastela: Za svůj název vděčí městečko třem pevnostem (tres castros), které zde údajně byly. Dříve jsme zde mohli nalézt též vězení pro poutníky. Místo je významné tím, že z nedalekých dolů nosili poutníci symbolicky kameny na stavby katedrály v Santiagu. 
kaštanovník v Ramilu by Fáďos
"Chtěl bych ještě zmínit, kterak se camino podepisuje na našich tělech. 
Máme neuvěřitelně suchou kůži. Nejsme spálení, ale stejně měníme kůži jako hadi. Ale to by bylo to nejmenší. Moje achylovka na levé noze si řekla, že už toho bylo dost! Tak třikrát, čtyřikrát za den v ní střelí, bolest projede celou nohou a já najednou udělám jen malý krůček. Asi 15 minut potom pajdám, je lepší a lepší, až jdu zase normálně. Nejhorší ale je, že nevím, kdy mě ta šlacha zradí. Ze všeho nejhorší bylo právě 19. den. Od té doby dobré tak to nechci zakřiknout. Za to Al. měla velké problémy s kotníkem. O tom už jsem psal. Do toho se objevil bolestivý puchýř na patě, který jsme řešili hodně dní. Navíc má problémy s klenbama na noze. Ta zátěž je už prostě příliš dlouhodobá. Těla se chovají už jako z papíru. A to máme ještě veliké štěstí - každý jsme mohli mít už tak 5krát vymknutý kotník. Stojí při nás všici svatí. 
Btw. A mám sedřenou kostrč...ze stanu. Neptejte se radši, co jsem dělal."

neděle 23. února 2014

Myšlenka od Hynka: Doba zkracování

zdroj ZDE
Je tady opět doba zkracování. Zkrátili nám prémie, pravomoci, dovolenou. Zkrátka nám zkrátili řetěz. Díky mobilu, internetu a letadlům se zkracují vzdálenosti. A teď se zkracuje i noc. A holky zkracují vlasy, letí prý mikádo. Hotové Postřižiny. Tak já zkrátím aspoň tento článek. Dobrou noc a nenechejte si ji ničím a nikým zkrátit...

středa 19. února 2014

Alexiam: Dogma dogmat

Když se řekne dogma, většina z nás začne přemýšlet nad církví, křesťanstvím.. Ta je jakýchkoliv dogmat plná, jen co je pravda. Ale přemýšleli jste někdy, co je největším dogmatem lidského života? 
zdroj zde
Do dnešního dne mě to nenapadlo, ale jsou to pouhá dvě slůvka používaná každým z nás - ANO a NE. Když jedno z nich vyřknete, musíte si jimi být stoprocentně jisti, vědět to. Ale co víte s takovou jistotou? Já nic. Takto si můžeme stát jedině za svým názorem, pocitem, nicméně i v tom je zřetelné "ale" - co když to tak není? co když nic z toho vůbec neexistuje? Kde máte tu jistotu, že to tak je? 
Ono nebylo vůbec od věci, když Sókratés vyřkl "Vím, že nic nevím", nevědomost je v každém našem kroku a její uvědomění si je tím největším v lidském životě, jelikož tehdy se to můžete třeba pokusit změnit, nebo se aspoň netváříte jako byste sežrali všechnu moudrost světa, čímž ještě více škodíte. 
....co je tedy správnou odpovědí? Nevím a nemohu vědět x). 

pondělí 17. února 2014

Až na Konec světa: Díl desátý

Den devatenáctý: Sta Catalina de Somoza - El Acebo, 28 km
"Ráno jsme vyběhli ze stanu ještě před rozedněním, tudíž jeho složení bylo celkem náročné. Zima nám byla opět pořádná, brzy budeme ráno oblékat všechny naše vrstvy. Velice brzy se na obzoru objevila sluneční záře, ale... Další hodinu a půl se nic nedělo. Už jsme se báli, že někdo ukradl místní Slunce, protože bylo 8 hodin a nám se stále kouřilo od pusy." 
by Fáďos
"Naštěstí nás brzy zahřálo stoupání. Dnes jsme měli vystoupat do největší výšky celého Camina - 1531 m. n. m.
Ráda bych podotkla, že dnes jsme procházeli hotová velkoměsta. El Ganso (40 obyvatel), Rabanal del Camino (50 ob.), Foncebadón (5 ob.) a završil to Manjarín, kde jsme měli vyhlídnutou ubytovnu, byl zde pouze 1 usedlík - správce oné ubytovny. 
Všechno je to víceméně proto, že zdejší oblast se dříve živila dopravou a výrobou povozů, což zavedením železnice ztratilo na významu a místní se rozutekli do oblastí, kde našli práci. 
V Rabanalu jsme vběhli do obchodu, abychom v dalších dnes nijak výrazně nestrádali a už jsme vyhlíželi ten největší stoupák. Musím říct, že Alto del Pedrón za Cizurem mě vytrestal mnohem víc. Čím blíž jsme byli Foncebadónu, tím líp se mi šlo. Když jsme konečně zahlédli horskou vesnici, všimli jsme si také, že pozůstatky obydlí dřívějších obyvatel tvoří zajímavé ruiny před vstupem do vsi. Jednalo se o kamenné domy, jinde se zadařila i střecha. celkově bylo vidět, že teď to tu žije jedině cestovním ruchem, jiná možnost ani není. Vždyť zde byly 3 albergue." 
Rabanal del Camino: Rabanal byl až do 13. st. jedním ze stanovišť templářů z Ponferrady. Byl také poslední klidnou zastávkou před vstupem do hor plných vlků a lupičů. 
"Opravená" střecha v chudém Foncebadonu by Alexiam
"Nožky nás vesele nesly dál, tak jsme brzy došli ke Cruz de Ferro. Železný křížek na vysokém kůlu je obsypán kameny, které sem nosí peregrinos ze svých zemí. Některým jeho odložení uleví na duši, jiným pouze na zádech. 
V Manjarínu jsme viděli jen trosky. Podle průvodce jediný obyvatelný dům měl taky co dělat, aby aspoň vypadal bezpečně. Ubytovna byla maličká, všude byla zvířata, nepořádek a smrad. Cena nás také zaskočila, tudíž jsme se otočili a utíkali, seč nám nohy stačily. Při hledání jiné albergue nás zarazil ohradník natažený přes jedinou příchodovou cestu. Později jsme se dozvěděli, že ho stačilo jen obejít." 
Hřbitov v Manjarínu by Fáďos
"Šli jsme tedy dál. Otevíraly se nám úžasné výhledy do údolí, na Ponferradu, apod. 
Cestou jsme potkali starší pár, který nás prosil o vyfocení u 4 křížků. Svěřili se nám, že zde zemřel manžel oné paní, žena toho muže, její švagr a ještě někdo z širšího rodinného kruhu. Pak jsme je míjeli ještě několikrát." 
by Fáďos
"Konečně jsme dorazili do El Aceba a našli ubytovnu za donativo. Hospitaler zrovna zapisoval nějakou paní, když jsem si všimla, že má stejný credencial. Hned jsem to řekla H., myslela jsem si, že je to Němka nebo Švýcarka, kde Ultreia také působí, ale ono se ozvalo: "To zní česky...". Z paní se nakonec vyklubala Helena. Jde z Aragonské cesty ve Francii a nikam nespěchá! V Rabanalu ji zastihla krize, kdy nemohla jít dál, jelikož tělo bylo bez šťávy. Tři dny strávila v Manjarínu. 
Hospitaler Alfonso Alonso měl problém s tím, že chceme použít kuchyň. Z velkýma gestama nám po chvíli španělsky vysvětlil, že na tajňačku si tam můžeme nakonec uvařit. 
Na večeři byla samozřejmě čočka. Po večeři se přepočítali národnosti - nejvíc bylo Čechů, což je snad historické moment, tak jsme museli zpívat nějakou lidovou písničku. Sklidili jsme velký úspěch. A po večeři, kdo nevařil, ten umýval. 
Dnes jsme oba značně rozmrzelí. Opět jsou problémy s mým ntb. Ale snažím se tu od toho oprostit, jelikož je to doma a my tady. 
Hela nám taky řekla, že před námi jde skupina Čechů, ale jsou poměrně daleko. Také jsme se bavili o tom, jak nás asi vnímají "výletníci" - opět jsme je potkali u Cruz de Ferro. Stále nás fascinují; s batůžkem se svačinou dojedou na nějaké krásné místo autobusem, tam se pofotí, někdy ujdou ze pět kilometrů, nasednou zpět a odjedou. Dnes nám i mávali. Myslíme si, že jsme pro ně buď úplní šílenci nebo minimálně polobozi. 
Dnešní zápis bych zakončila větou od Eddieho Veddera z písničky Society, objevila se totiž u popisu Cruz de Ferro...a celkem sem pasuje. 
"Society you're crazy breed, I hope you're not lonely without me"

Den dvacátý: El Acebo - Camponaraya; 25 km
"Původně jsme chtěli jen do Ponferrady, ale když jsme byli nuceni protáhnout si včerejší etapu, dohodli jsme se, že půjdeme dál. Do Ponferrady by to totiž po všech těch změnách bylo jenom 14 km. Na trase sice nebylo žádné vhodné cílové město v přijatelné vzdálenosti, ale vybrali jsme asi tří tisícové město Camponaraya, kde by snad měla být nějaká nouzová ubytovna. Museli jsme to risknout. 
Od chvíle, kdy jsme opustili prostory ubytovny, jsme asi 10 km jen klesali. Bylo to opravdu z velikého krpálu a navíc s těma těžkýma krosnama na zádech. I stoupat je podstatně lepší. Z klesání šíleně bolí nohy a shodli jsme, že je to to nejhorší. Díky Bohu jsme velkou část klesání šli úplně mimo cestu, jen vydupanou pěšinkou, takže to bylo konečně něco jiného a užili jsme si to...lesy, skalky, výhledy. 
Výškový profil se vyrovnal až v Molinasece, od které nás čekala trasa lehce se svažující do údolí řeky Sil, do srdce Ponferrady." 
Molinaseca by Alexiam
Ponferrada: Je centrem oblasti El Bierzo, má přibližně 70 tis. obyvatel. První osídlení zde bylo zaznamenáno před více než 2000 lety, nicméně rozvoj sledujeme až do začátku 11. století. S městem jsou úzce spjati templáři, jejich odkazem je Castillo de Temple, jehož výstavba skončila kolem roku 1282. 
"Její centrum jsme si dvakrát hezky obešli. Ztratili jsme se a camino jsme potkali o větší úsek dál. Když jsme se našli, zamířili jsme do informací kvůli autobusům z Muxie do Santiaga a taky abychom zjistili, kde je supermarket. Slečna nám vyznačila body na mapě a my jsme vyrazili jižně zeptat se na autobusy do oficiálního střediska pro poutníky. To bylo zavřené, tak jsme se dali severovýchodně do supermarketu. Kousek vedle jsme už předtím procházeli. Po nákupu jsme museli západně, právě k informací, abychom se napojili na camino. Takové krásné kolečko jsme si vystřihli. Pak se vcelku nic nedělo až do cílového města. Tak samozřejmě žádná ubytovna nebyla, tak jsme museli pod stan. Jediné vzrušení bylo, když jsme málem odbočili na podstatně delší variantu camina. Al. naštěstí včas zareagovala." 
Templářský hrad v Ponferradě by Alexiam
"Večer nás postihla pohroma - do batohu nám vytekla čokoláda. Moc jsme nevěděli, co dělat, ale nezbylo nám nic jiného, než sníst ten zbytek. Rád bych podotknul, že jsme tu čokoládu neměli čím utřít, tudíž jsme ji opravdu museli olízat ze všech postižených komponentů naší bagáže. 
Mimochodem... Málokdo by to čekal, ale vše je tu tak o měsíc za náma. Místní teprve sklízejí nejposlednější třešně a červenají se první naspeedované rajčata. Je to až neuvěřitelné, protože je půlka srpna. Hroznové víno se ani nezačíná červenat. 
Vše se změnilo se vstupem do kraje El Bierzo s hlavním městem Ponferradou. Zdejší kraj máme přejitý za 2 etapy, je maličký. Jedná se o údolí, které se tísní mezi dvěma horskými hřebeny a kde je klima očividně zcela jiné. Ostružiny, které 50 km zpět teprve odkvétaly, můžeme tady trhat po hrstích. Hrozny jsou už pomalu na sklizeň a ledaskde je cítit shnilé nakvašené ovoce, především jablka. Stačilo přejít kopec. Najednou je zde dostatek vláhy, vše se zelená. Po tom jsme toužili dobrých 500 km chůze vyprahlými pustinami, kde se zelenala jen kukuřičná pole...zavlažovaná.
Je zde hodně opuštěných jednoznačně neudržovaných vinic. Na jedné z nich jsme dnes nabrali vína. Ovoce tvoří největší část výdajů za jídlo a tělu jej odepřít nemůžeme." 

neděle 16. února 2014

Diskuzní otázka dvou týdnů (Patrik): Češi VS. Slováci

Ahoj všem, tak to ještě stíhám doslova za 5 minut 12 tento týden..! Vězte však, že tuto otázku k debatě nosím v hlavě delší dobu. 

Zdroj ZDE
Ona otázka může být (opět?) pro někoho poněkud palčivá, ale proč bychom se zde nemohli těmto zásadnějším tématům podívat do očí? Možná bych i schválně pro tuto debatu vytyčil (výjimečně) rovnou týdny dva. A to nejen proto, že publikuji na přelomu dvou týdnů, ale hlavně proto, že jde o otázku bytostně se týkající nás všech. Je to vepsáno  do našich osobních historií... 

SNE má (podobně jako jiné weby vzniklé v českém prostředí) dle všeho pravidelné čtenáře na Slovensku, a tak věřím, že zde budou zastoupeny pohledy tak říkajíc obou táborů...

Takže jak vidíte tabu nazvané Češi VS. Slováci? Kde jsou křivdy a proč? Měli jsme být rozděleni, když jsme stále spojeni, a to nejen jazykově? Proč si vlastně tak rozumíme? Má to vůbec ve světě obdoby? Jak hodnotíte snahy poslední dekády typu "Česko Slovensko má talent"? 

Kde jsou shody a kde jsou rozdíly mezi těmito dvěma národy? Další otázky se nabízejí, ale snad nám vyplynou postupně...nu co, máme na to nakonec 14 dní. :-)

Patrik

Myšlenka od Hynka: ČAS

Mít čas, to je lidské.
Nemít čas, to je ďáblova práce.
Žít bez omezení časem, to je božské...


pondělí 10. února 2014

Až na Konec světa: Díl devátý

Den sedmnáctý: Fresno del Camino - Hospital de Órbigo, 24 km
"Dnešní ráno nám ukázalo, že místní léto už pomalu končí. Zima nám teda byla pořádná a i v 7 ráno se nám kouřilo od pusy. Velice brzy se to samozřejmě vybralo, ale překvapilo nás to. 
Později jsme se shodli na tom, že za Santiagem by již stan mohl být dost riskantní. Budeme v Galícii a u pobřeží, tudíž se může stát, že vstaneme do 5°C a vydatného deště. Snad aspoň tady se průvodce v ubytovnách nemýlí. 
Nasadili jsme tempo, abychom se vyhnuli těm největším horkům, ale brzy se ozvala naše "válečná" zranění. Očividně je již zátěž moc dlouhodobá. Sem tam nás někde píchne a poté nějakou chvíli nemůžeme danou končetinu pořádně používat. Při první pauze jsme se rovnou naobědvali, což tady znamená, že jsme dojedli zbytek chleba s marmeládou. Dohodli jsme se také, že musíme snížit dávky ovoce, jelikož je to stále největší položka v našem nákupu. 
by Fáďos
Po necelé hodině jsme (KONEČNĚ) dorazili do ubytovny. Cena byla přijatelná a my už opravdu potřebovali sprchu. Voda sice nebyla nikterak teplá, ale jsme čistí a máme i oprané." 
Puente - Hospital de Órbigo: Toto dvojměstí je význačné především dlouhým kamenným mostem přes řeku Río Órbigo. Ve svatém roce 1434 slíbil šlechtic Suero de Quiňones, že 15 dní před a 15 dní po svátku svatého Jakuba bude bojovat se svými druhy proti každému rytíři, který bude po mostě přecházet. Tímto činem se chtěl vymanit z pout nešťastné lásky. Tuto ojedinělou příležitost k boji vyhledalo 166 rytířů a Suero všechny porazil. 
most mezi Puente a Hospital de Órbigo by Alexiam
"Také se tu konečně objevili známé tváře - jedna Španělska a Martin se Zuzkou x). Dnes máme vítanou večeři - po dlouhé době maso. Už nám chybělo a bílkoviny z luštěnin na 100 způsobů  ubytovnách už nám lezou krkem! Sem tam připojíme taky vajíčka, ale ty se taky rychle zají. Sledujeme taky, že značně ubývá pěších peregrinos. O to víc je zde cyklistů. Vypadá to, že poslení "hlavní tah" jde tak, aby byl v Santiagu nejpozději v sobotu. Což znamená, že jsou 3 dny před náma (minimálně). Mě to ani nijak nevadí, konečně se blížíme té zajímavější části a hlavně Santiagu. Už jen 10 dní. 
Finisterra s Muxií jsou čím dál reálnější, už o tom mluvíme jako o hotové věci. Těším se tam. Taky na ten pocit... Ráno vstaneme a už jen budeme muset ráno dojít na autobus, žádných 30 km, počkáme na letišti, nic víc...
+ Velmi mne pobavili místní angličtináři. Když jsme hledali ubytovnu, na jedné ceduli stálo "afther the church". Ale aspoň se snaží."
Alexiam

Den osmnáctý: Hospital de Órbigo - Santa Catalina de Somoza, 27 km
"Na tuto etapu jsem se osobně docela těšil. Měli jsme projít Astorgu, asi 12tisícové město, a pak už postupně stoupat do podhůří, pryč od lidí - do "lesů". V Astorze jsme chtěli nakoupit vše potřebné na dva dny, protože dál nás čekají dva dny jen samé malé horské dědinky.  
Snad poprvé jsme měli v ubytovně samé ohleduplné nocležníky. Projevilo se to tím, že nikdo nevstával dřív než o půl sedmé. To bylo poprvé a bojím se, že naposledy. Sami jsme měli budík na šest, ale když jsme viděli ten klid, ochotně jsme náš klakson o 40 minut posunuli. Balení bylo pohodové, i jsme si na snídani ohřáli mléko. Krabici od mléka jsme, jako vždy, rozřízli napůl, naplnili mléčkem a dosypali cronflakeama." 
Astorga by Alexiam
"Astorga nás ale vypekla. Už dříve jsme si všimli, že tady nápisem 'supermercado' označují každé smíšené zboží..téměř. A teď nám nafackovalo, že tu mají supermarkety zavřeno v neděli- Provizorně jsme nakoupili v těžce omezeném krámě a budeme doufat, že bude mít otevřené něco v těch vesničkách o třiceti obyvatelích. 
Takové nás totiž čekali po přejití Astorgy. Dnes to byli Murias de Rechivaldo - 95 obyvatel, a Santa Catalina se Somoza - 40 obyvatel. Horší to bude zítra - 4 vesničky pod 50 obyvatel, z toho dvě mají jen jednociferný počet usedlíků. Nic víc."
Astorga: V prvním století našeho letopočtu bylo toto město správním centrem a důležitým dopravním uzlem. Po gótských a arabských nájezdech se město znovu nadechlo v 11. st. Astorga se stala význačnou poutní zastávkou, jelikož se zde scházely francouzská cesta a cesta směřující od Sevilly. Stejně jako dále v horách i zde bylo důležitým řemeslem povoznictví, právě toto město velmi často bývalo cílovým místem karavan od západního pobřeží. Po nástupu železnice se obyvatelé obrátili k výrobě čokolády a z Astorgy vytvořili centrum Španělské výroby této pochutiny. Tuto etapu historie připomíná Museo del Chocolate. 
Astorga by Alexiam
"Když jsme odpočívali a obědvali za Astorgou, prohnala se kolem nás kolona nádherných vozidel jedoucích zde v rámci nějakého srazu veteránů. Já jsem byl v sedmém nebi a to především z Fordu Mustang, Corvety nebo Lancie Stratos. Al. se jen usmívala sem tam jim mávla. Už pro toto se oplatilo sem jet. 
Následně se naše nohy opět rozpohybovaly na západ, tentokrát do kopců. Stačilo pár set metrů a téměř zmizely pole. Vystřídali je louky poseté kameny. Tedy spíše kamenitá pole s občasnými trsy trávy. Z dálky to tak ani nevypadlo, ale při pohledu seshora bylo trávy poskrovnu. Sem tam krajinu prořízl nějaký ostnatý keř, kterých pak postupně přibývalo a přibývalo, až se objevili i nižší stromky. Člověk se sotva otočil a už jsme byli v tisíci metrech nad mořem. (Nutno podotknout, že celá náhorní plošina je asi v 800 m. n. m.) Po překročení tohoto milníku jsme usoudili, že tady se nám bude tak akorát spát a rozbili jsme tábor. 
Zajímavější to bylo s ohněm. Je víc než jasné, že v této oblasti se rozdělávat oheň nesmí, ale...už od mala nás maminky učí, že máme mít každý den teplé jídlo, takže večer děláváme polévku. No a dnes nám do toho foukl větr a už jsme běhali a zašlapávali doutnající trsy trávy. Už jsme mohli být slavní, protože tady by se to zastavilo až tak o dálnice. Řeky tu nejsou nic extra, ty by to  klidu přefouklo." 
stanování poblíž Santa Cataliny by Alexiam
"Zítra snad už vystoupáme dost na to, aby se z klečí upgradeovaly lesy a my mohli jít ve stínu. Máme vyhlédnutou osobitou, ale kapacitně omezenou ubytovnu, tak musíme vyrážet brzo. Ještěže dneska jsme si už něco nadběhli.
Jo a... V Astorze jsme zhřešili a zašli do cukrárny. Každý z nás jeden kousek sladkého. Super. 

Btw.: Astorga byla po dlouhé době čisté a udržované město. Stejně byla z měst zatím nej Pamplona." 
Fáďos

neděle 9. února 2014

Myšlenka od Hynka: Czech made v řiti

zdroj zde

Dědictví otců, zachovej nám pane... Zdědili jsme půdu jako nejcennější "zlato", které máme. A jak s ní zacházíme v Česku? Prodáváme zahraničním investorům, řetězcům, solárním elektrárnám - zde na jižní Moravě nejúrodnější ornou půdu obsazují právě solární panely, je to hnus. Třeba v Německu se smí panely osazovat pouze na střechy budov nebo jinak nevyužitelnou půdu, ale my si podřežeme i větev, na které sedíme. Ale co chcete od země, kde ministr zemědělství prohlásí, že není třeba pěstovat plodiny, které si můžeme lacině dovézt...! Abychom se jednou nedivili:

Po loukách, kde rostlo kvítí,
kamiony se teď řítí,
vezou levné šmejdy z EU,
czech made už je totiž v řiti...

středa 5. února 2014

pondělí 3. února 2014

Až na Konec světa: Díl osmý

Den čtrnáctý: Ledigos - Bercianos del Real Camino, 27 km
"Noc pod stanem byla super, protože nás ráno nikdo nebudil. Pravděpodobně jsme pobouřili sv. Jakuba, když jsme vstávali až v 8 hodin. Vyrazili jsme asi v 9. Hned po snídani jsem se pustil do vyřezávání hole pro Al. - za chůze. Má drahá tentokrát neměla světlou chvilku, takže nikdo včas nezasáhl a já měl za chvilku hluboké rány na pravé ruce. Těžký zářez na prsteníčku a amputace části malíčku mě, kromě jiných výhod, vysvobodil od mnohých prací a úkolů a postavil mě do pozice osoby opečovávané, ne pečující. Nestežuju si, za to to stálo. 
V první polovině etapy nás na kole předjel frajer, který poznal naši vlajku. To je v těchto končinách vzácné. Před tím se to stalo jen jednou. To když mladík jednoznačně pozitivně hodnotil nás Staropramen (palec nahoru)." 
Terradillos de los Templarios: Město dříve patřilo řádu templářů. Francouzští rytíři založili roku 1119 po prvních křížových výpravách náboženský a vojenský řád na ochranu křesťanských poutníků v Palestině s názvem "Řád chudých rytířů Kristových". Vedle velkých španělských řádů Calatrava a Santiago pečovali templáři o bezpečnost poutníků na svatojakubské trase. Název městečka ve volném překladu znamená "malá území templářů".
"Celkem svižně jsme dorazili do Sahagúnu, nakoupili jsme, usedli a dali se do jídla. Abychom včas dorazili do albergue, vyrazili jsme i přes polední vedro. Za městem jsme uvítali závlahu, která rozstřikovala vodu z pole až na cestu. Bylo to super osvěžení."
by Fáďos
"Musím zmínit, že nám zase přibývá šrámů. Tady na ubytovně jsme si to zrekapitulovali: Al. bolí tak už 5 dní kotník a dnes má nový velký puchýř na patě. Já jsem o dva prsty kratší a už tři dny mám problémy s kolenem. To střídavě bolí a nebolí. Nejhorší je to z kopce. 
Mé psaní na chvíli přerušila společná večeře, která tady byla super. Jsme v albergue pravděpodobně dotované obcí a všichni jsou tu neuvěřitelně milí. Odehrává se to ve skromném duchu, jako vždy, ale z jejich přístupu je cítit, že jsou pro ně poutníci vším (co jiného taky v malé, chudé vesničce) a že jsou ochotni do nich vložit z obecní kasy nějaké přiměřené prostředky. 
Rád bych poznamenal, že při včerejší těžké etapě jsme potkali Němce. Ten nás uzemnil tím, že jde až z Berlína a navíc přes Řím. Raději jsme šli.
Navíc se musím zastat sám sebe. Al. včera pronesla, že jsem protivný, ale do deníku to zbaběle nenapsala. A já musím její výrok malinko poupravit: KECÁ! Náročný dvanáctý a třináctý den jsem pod tíhou vyčerpání nesl se slabším poklesem nálady, což se projevovalo ojedinělými průpovídkami k neposlušnému vybavení, vlastním nohám, atd. To přece neznamená být protivný. 
Nakonec musím napsat dvě věci: Neuvěřitelně nás tady baví jedna polská slečna. Pořád něco hustí do svého krajana, ale jak... Vůbec ho nepustí ke slovu a mele a mele. Celá albergue sedí různě nenápadně okolo, nerozumí ani slovo, ale velice dobře se baví. Téměř každý v sobě dusí smích. Sem tam někdo vyprskne, jak už to nevydrží. Naproti sedící Frederico z Brazílie se chytá za hlavu. A já musím říct, že něco takového jsem opravdu ještě nezažil.
A tou druhou věcí je, že se pomalinku mění krajina. Z obilných polí se stávají kukuřičná pole, a taky přibývají louky s roztroušenými asi metr vysokými bodlavými keři a suchou trávou, která nás bodá do nohou, a která zanechává své ostny zabodané v našich podrážkách. Po lesech ani památky. Sem tam nějaký háječek, který po bližším prozkoumání ale stejně skrývá "agresivní" travní porost. Nedovedu si představit, jak tady budeme stanovat, což nás čeká zítra. 
+ Ještě dodatek: Chtěl bych vám přiblížit, jak to asi vypadá, když má člověk před sebou asi 30 km pěšky. Představte si, že startujete na kopci a máte ideální výhled. A ono těch 30 km ani při ideální viditelnosti není vidět. Je to pro nás opravdu povzbuzující, když máme jít někam, kam ani nedohlédneme. A musíme pěšky." 

Den patnáctý: Bercianos del Real Camino - Mansilla de las Mulas, 26 km
"U snídaně mě vcelku pobavilo, jak se všichni hned vrhli na nugetu. Očividně nejsme sami, kdo jde na cukry. 
V této ubytovně se mi moc líbí přístup lidí. Ráno se s každým osobně loučili a přáli mu šťastnou cestu. 
Chystali jsme se na odpočinkovou etapu, už toho máme celkem dost. Mě dohání dlouhodobá únava a F. zase trápí palec. Ale s ním je to těžko, když už toho má dost, tak se raději uzavře do sebe, než aby na mě byl nepříjemný, a pak skoro nemluví. To je něco na mě. V tu chvíli mám pocit, že to nejdeme my, ale on někde vedle já. Samozřejmě, že to vedlo k hádce. Stačilo jen, aby na mě nechal výběr místa pro stan (na mě, na někom, kdo byl pod stanem před Španělskem snad všehovšudy 5krát). Tak jsme spolu nemluvili. Aspoň jsme se přesunuli do stínu. Po pár hodinách jsme se dostali k tomu, že tady se stan stavět nedá. A od té chvíle bylo zase vše, jak má být. Ostatně jako po každé naší hádce. 
Dohodli jsme se, že musíme jít dál, jelikož nemáme ani razítko a to by mohl být celkem problém. Cesta do Mansilly nám hezky utekla. Po získání razítka jsme se vydali za město hledat místo na stan. Když tu náhle jsme si všimli úžasného místa na koupání. Voda byla nádherně čistá, ale taky ledová. Deset minut přemlouvání a pak rychlá koupačka povzbudila, jak naše znavená těla, tak pokleslé mysli. Pro stan jsme ukořistili místo hned u ohniště. To jsme večer tak rozpálili, že nám málem utekly torteliny z hrnce." 
Mansilla de las Mulas by Alexiam
Mansilla de las Mulas: Byla významným dopravním uzlem, křížilo se zde několik obchodních cest. Kolem roku 70 n. l. ji opevnili Římané hradbami, v následujících stoletích nad ní získali moc Gótové, Arabové a nakonec Španělé. Ve 12. a 13. st. byla Mansilla největším a nejbohatším trhovým městem. Dnes má však pouhých 2000 obyvatel.
"Po jídle se šel F. opláchnout a volal na mě, abych rychle přišla, že mi něco ukáže. Našel tam raka! Byl krásný, veliký a střádoval si to po kameni. 
Musím se pochlubit, že se mi po dlouhé době také podařilo zvládnout strach z vlků. Dokázala jsem to sama sobě racionálně vysvětlit, že je nemožné, aby tam byl. 
Musím podotknout, že je pro mě značně deprimující občasný stereotyp tady. Každý den je jisté, co budeme dělat. Ráno brzy vstaneme, rychle se sbalit, pojíst a vyrazit. Krajina je taky víceméně stále stejná. Pole už nechci, ani vidět! Když dojdeme a máme čas, tak si zdřímneme, vypereme, umyjeme se, najíme a jdeme rychle spát. Snad bude brzy aspoň ta krajina jiná. Už se dostáváme i k takovým úvahám, jakože "slyšíme různá stádia hlodavců" podél cest. Záleží na tom, jak moc se rozložili v břiše hada." 

Den šestnáctý: Mansilla de las Mulas - Fresno del Camino, 31 km
"Budík byl opakovaně odsouván až ke vstávání o půl deváté. Kdesi cosi a start do etapy proběhl asi o půl desáté. Sv. Jakub se musel v hrobě obracet. Po dlouhé době jsme šli podstatný úsek podlém silnice, která byla opravdu frekevntovaná a dost nás to vytáčelo. Už dříve se nám hluboce dotknul fakt, že historickou trasu camina si EU více či méně upravuje. Řeší to tím, že vysypává makadamové cesty podél hlavních tahů, aby se poutníci netoulali po poli a "nezavazeli" svou původní rozmanitou trasou. 
Co se týká dneška, nepotěšil ani pohled do mapy. Měli jsme jít totiž skoro furt nějakou zástavbou. To je dost vyčerpávající. Hlavně průmyslové zóny u velkých měst strašně sajou energii. Tentokrát jsme měli před sebou asi 130ti tisícový León."
Léon by Alexiam
"Al. už od včerejška bojuje s puchýřem na patě, takže to měla docela napříjemné. 
Když jsme si klestili cestu ulicemi Leónu, pobavili nás dva frajeři, kteří klidně zaparkovali své vozy na příčných čarách uprostřed křižovatky. Něco takového jsem ještě neviděl." 
León by Alexiam
León: Základy městečka vybudovali roku 68 n. l. římští vojáci, do třetí století se rozvinulo v politické centrum severozápadní části poloostrova. Zničilo ji maurské vojsko roku 996, ale už o tři roky později bylo vybudováno znovu. Následující zhruba 200 let bylo hlavním městem stejnojmenného království. Spojením království Kastílie a Leónu v roce 1230 ztratil León svůj vliv. V roce 2007 žilo v Leónu 135 059 obyvatel, v metropolitní oblasti pak 204 000. León je známý především svou gotickou katedrálou a románskou bazilikou sv. Isidora.
"Měli jsme namířeno do ubytovny do Benediktýnského kláštera. Tam se prý měly dámy natolik držet tradic, že měly být i ložnice rozdělené na dámské a pánské. Když jsme tam dorazili, ubytovna už dávno nebyla jen za donativo. Dámy chtěli  5 eur a za snídani dalších 9. Navíc bylo vystaveno dalších X suvenýrů a ze všeho byly cítit čistě obchodní praktiky. Hle co se z těchto pobožných dam vyklubalo. 
Následně jsme trpěli. Museli jsme vyjít ze zástavby a najít místo pro stan. To nás stálo dalších 11 km, protože když už to vypadalo slibně a v údolí vykoukl malý lesík, museli jsme si ještě dost přidat. Lesík totiž okupovali krásní koně, úžasní hnědáci s hříbátky a i několik černých kusů. Nějakou dobu jsme vážně přemýšleli, že rozbijeme stan v ohradě (nebylo kde jinde), ale nakonec jsme usoudili, že na zadupání divými oři jsme ještě daleko od Santiaga. Stanujeme kousek od cesty mezi dvěma šípkovými keři a před vchodem máme dub, ale jak je nám dobře, že už prostě někde stavíme. Dobrou."

neděle 2. února 2014

Myšlenka od Hynka: Kdo je tady blázen?


Občas si s úsměvem vzpomenu na své téměř dvouleté působení v ústavu "duševně chorých". Ne, nelekejte se, byl jsem tam sice zavřený, ale jen jako absolvent civilní služby po vysoké škole. Dělal jsem zahradníka a krmiče vepřů... Jo, něco jako vojín Kefalín z Černých baronů.

Tehdy jsem si uvědomil, že výrazy jako "duševně chorý" anebo "blázen" jsou vlastně tak trochu zavádějící. Všichni ti lidé v ústavu byli totiž v pohodě! Normálně pomáhali v zahradě, u prasat, v kuchyni, v prádelně, normálně se bavili, chodili na procházky, smáli se, četli, hráli karty, poslouchali hudbu.. Dělali často věci, na které my obvykle nemáme čas, protože se honíme jak debilové, abychom měli lepší barák, auto a plazmovku... Tedy naštěstí ne všichni.

Tak kdo je tady vlastně blázen?
zdroj zde
Jo a taky měli tu zvláštnost, že si navzájem pomáhali namísto toho, aby jeden druhého pomlouval. Že si nikdy nic neukradli a nevzali žádný úplatek. Že je nenapadlo lhát, protože nechápali, k čemu je to dobré... Prostě naprosto nevhodní kandidáti pro politiku. Tam totiž platí, že kdo si pro sebe nenahrabe na úkor druhých, kdo nikdy nevezme úplatek, kdo splní všechny svoje předvolební sliby, tak je prostě blázen...
Tak nevím, mně daleko férovější a opravdovější přijdou ti "duševně choří".
Možná jsem blázen :-)