Den čtrnáctý: Ledigos - Bercianos del Real Camino, 27 km
"Noc pod stanem byla super, protože nás ráno nikdo nebudil. Pravděpodobně jsme pobouřili sv. Jakuba, když jsme vstávali až v 8 hodin. Vyrazili jsme asi v 9. Hned po snídani jsem se pustil do vyřezávání hole pro Al. - za chůze. Má drahá tentokrát neměla světlou chvilku, takže nikdo včas nezasáhl a já měl za chvilku hluboké rány na pravé ruce. Těžký zářez na prsteníčku a amputace části malíčku mě, kromě jiných výhod, vysvobodil od mnohých prací a úkolů a postavil mě do pozice osoby opečovávané, ne pečující. Nestežuju si, za to to stálo.
V první polovině etapy nás na kole předjel frajer, který poznal naši vlajku. To je v těchto končinách vzácné. Před tím se to stalo jen jednou. To když mladík jednoznačně pozitivně hodnotil nás Staropramen (palec nahoru)."
Terradillos de los Templarios: Město dříve patřilo řádu templářů. Francouzští rytíři založili roku 1119 po prvních křížových výpravách náboženský a vojenský řád na ochranu křesťanských poutníků v Palestině s názvem "Řád chudých rytířů Kristových". Vedle velkých španělských řádů Calatrava a Santiago pečovali templáři o bezpečnost poutníků na svatojakubské trase. Název městečka ve volném překladu znamená "malá území templářů".
"Celkem svižně jsme dorazili do Sahagúnu, nakoupili jsme, usedli a dali se do jídla. Abychom včas dorazili do albergue, vyrazili jsme i přes polední vedro. Za městem jsme uvítali závlahu, která rozstřikovala vodu z pole až na cestu. Bylo to super osvěžení."
"Musím zmínit, že nám zase přibývá šrámů. Tady na ubytovně jsme si to zrekapitulovali: Al. bolí tak už 5 dní kotník a dnes má nový velký puchýř na patě. Já jsem o dva prsty kratší a už tři dny mám problémy s kolenem. To střídavě bolí a nebolí. Nejhorší je to z kopce.
Mé psaní na chvíli přerušila společná večeře, která tady byla super. Jsme v albergue pravděpodobně dotované obcí a všichni jsou tu neuvěřitelně milí. Odehrává se to ve skromném duchu, jako vždy, ale z jejich přístupu je cítit, že jsou pro ně poutníci vším (co jiného taky v malé, chudé vesničce) a že jsou ochotni do nich vložit z obecní kasy nějaké přiměřené prostředky.
Rád bych poznamenal, že při včerejší těžké etapě jsme potkali Němce. Ten nás uzemnil tím, že jde až z Berlína a navíc přes Řím. Raději jsme šli.
Navíc se musím zastat sám sebe. Al. včera pronesla, že jsem protivný, ale do deníku to zbaběle nenapsala. A já musím její výrok malinko poupravit: KECÁ! Náročný dvanáctý a třináctý den jsem pod tíhou vyčerpání nesl se slabším poklesem nálady, což se projevovalo ojedinělými průpovídkami k neposlušnému vybavení, vlastním nohám, atd. To přece neznamená být protivný.
Nakonec musím napsat dvě věci: Neuvěřitelně nás tady baví jedna polská slečna. Pořád něco hustí do svého krajana, ale jak... Vůbec ho nepustí ke slovu a mele a mele. Celá albergue sedí různě nenápadně okolo, nerozumí ani slovo, ale velice dobře se baví. Téměř každý v sobě dusí smích. Sem tam někdo vyprskne, jak už to nevydrží. Naproti sedící Frederico z Brazílie se chytá za hlavu. A já musím říct, že něco takového jsem opravdu ještě nezažil.
A tou druhou věcí je, že se pomalinku mění krajina. Z obilných polí se stávají kukuřičná pole, a taky přibývají louky s roztroušenými asi metr vysokými bodlavými keři a suchou trávou, která nás bodá do nohou, a která zanechává své ostny zabodané v našich podrážkách. Po lesech ani památky. Sem tam nějaký háječek, který po bližším prozkoumání ale stejně skrývá "agresivní" travní porost. Nedovedu si představit, jak tady budeme stanovat, což nás čeká zítra.
+ Ještě dodatek: Chtěl bych vám přiblížit, jak to asi vypadá, když má člověk před sebou asi 30 km pěšky. Představte si, že startujete na kopci a máte ideální výhled. A ono těch 30 km ani při ideální viditelnosti není vidět. Je to pro nás opravdu povzbuzující, když máme jít někam, kam ani nedohlédneme. A musíme pěšky."
Den patnáctý: Bercianos del Real Camino - Mansilla de las Mulas, 26 km
"U snídaně mě vcelku pobavilo, jak se všichni hned vrhli na nugetu. Očividně nejsme sami, kdo jde na cukry.
V této ubytovně se mi moc líbí přístup lidí. Ráno se s každým osobně loučili a přáli mu šťastnou cestu.
Chystali jsme se na odpočinkovou etapu, už toho máme celkem dost. Mě dohání dlouhodobá únava a F. zase trápí palec. Ale s ním je to těžko, když už toho má dost, tak se raději uzavře do sebe, než aby na mě byl nepříjemný, a pak skoro nemluví. To je něco na mě. V tu chvíli mám pocit, že to nejdeme my, ale on někde vedle já. Samozřejmě, že to vedlo k hádce. Stačilo jen, aby na mě nechal výběr místa pro stan (na mě, na někom, kdo byl pod stanem před Španělskem snad všehovšudy 5krát). Tak jsme spolu nemluvili. Aspoň jsme se přesunuli do stínu. Po pár hodinách jsme se dostali k tomu, že tady se stan stavět nedá. A od té chvíle bylo zase vše, jak má být. Ostatně jako po každé naší hádce.
Dohodli jsme se, že musíme jít dál, jelikož nemáme ani razítko a to by mohl být celkem problém. Cesta do Mansilly nám hezky utekla. Po získání razítka jsme se vydali za město hledat místo na stan. Když tu náhle jsme si všimli úžasného místa na koupání. Voda byla nádherně čistá, ale taky ledová. Deset minut přemlouvání a pak rychlá koupačka povzbudila, jak naše znavená těla, tak pokleslé mysli. Pro stan jsme ukořistili místo hned u ohniště. To jsme večer tak rozpálili, že nám málem utekly torteliny z hrnce."
Mansilla de las Mulas: Byla významným dopravním uzlem, křížilo se zde několik obchodních cest. Kolem roku 70 n. l. ji opevnili Římané hradbami, v následujících stoletích nad ní získali moc Gótové, Arabové a nakonec Španělé. Ve 12. a 13. st. byla Mansilla největším a nejbohatším trhovým městem. Dnes má však pouhých 2000 obyvatel.
"Po jídle se šel F. opláchnout a volal na mě, abych rychle přišla, že mi něco ukáže. Našel tam raka! Byl krásný, veliký a střádoval si to po kameni.
Musím se pochlubit, že se mi po dlouhé době také podařilo zvládnout strach z vlků. Dokázala jsem to sama sobě racionálně vysvětlit, že je nemožné, aby tam byl.
Musím podotknout, že je pro mě značně deprimující občasný stereotyp tady. Každý den je jisté, co budeme dělat. Ráno brzy vstaneme, rychle se sbalit, pojíst a vyrazit. Krajina je taky víceméně stále stejná. Pole už nechci, ani vidět! Když dojdeme a máme čas, tak si zdřímneme, vypereme, umyjeme se, najíme a jdeme rychle spát. Snad bude brzy aspoň ta krajina jiná. Už se dostáváme i k takovým úvahám, jakože "slyšíme různá stádia hlodavců" podél cest. Záleží na tom, jak moc se rozložili v břiše hada."
Den šestnáctý: Mansilla de las Mulas - Fresno del Camino, 31 km
"Budík byl opakovaně odsouván až ke vstávání o půl deváté. Kdesi cosi a start do etapy proběhl asi o půl desáté. Sv. Jakub se musel v hrobě obracet. Po dlouhé době jsme šli podstatný úsek podlém silnice, která byla opravdu frekevntovaná a dost nás to vytáčelo. Už dříve se nám hluboce dotknul fakt, že historickou trasu camina si EU více či méně upravuje. Řeší to tím, že vysypává makadamové cesty podél hlavních tahů, aby se poutníci netoulali po poli a "nezavazeli" svou původní rozmanitou trasou.
Co se týká dneška, nepotěšil ani pohled do mapy. Měli jsme jít totiž skoro furt nějakou zástavbou. To je dost vyčerpávající. Hlavně průmyslové zóny u velkých měst strašně sajou energii. Tentokrát jsme měli před sebou asi 130ti tisícový León."
"Al. už od včerejška bojuje s puchýřem na patě, takže to měla docela napříjemné.
Když jsme si klestili cestu ulicemi Leónu, pobavili nás dva frajeři, kteří klidně zaparkovali své vozy na příčných čarách uprostřed křižovatky. Něco takového jsem ještě neviděl."
León: Základy městečka vybudovali roku 68 n. l. římští vojáci, do třetí století se rozvinulo v politické centrum severozápadní části poloostrova. Zničilo ji maurské vojsko roku 996, ale už o tři roky později bylo vybudováno znovu. Následující zhruba 200 let bylo hlavním městem stejnojmenného království. Spojením království Kastílie a Leónu v roce 1230 ztratil León svůj vliv. V roce 2007 žilo v Leónu 135 059 obyvatel, v metropolitní oblasti pak 204 000. León je známý především svou gotickou katedrálou a románskou bazilikou sv. Isidora.
"Měli jsme namířeno do ubytovny do Benediktýnského kláštera. Tam se prý měly dámy natolik držet tradic, že měly být i ložnice rozdělené na dámské a pánské. Když jsme tam dorazili, ubytovna už dávno nebyla jen za donativo. Dámy chtěli 5 eur a za snídani dalších 9. Navíc bylo vystaveno dalších X suvenýrů a ze všeho byly cítit čistě obchodní praktiky. Hle co se z těchto pobožných dam vyklubalo.
Následně jsme trpěli. Museli jsme vyjít ze zástavby a najít místo pro stan. To nás stálo dalších 11 km, protože když už to vypadalo slibně a v údolí vykoukl malý lesík, museli jsme si ještě dost přidat. Lesík totiž okupovali krásní koně, úžasní hnědáci s hříbátky a i několik černých kusů. Nějakou dobu jsme vážně přemýšleli, že rozbijeme stan v ohradě (nebylo kde jinde), ale nakonec jsme usoudili, že na zadupání divými oři jsme ještě daleko od Santiaga. Stanujeme kousek od cesty mezi dvěma šípkovými keři a před vchodem máme dub, ale jak je nám dobře, že už prostě někde stavíme. Dobrou."
